vladimír josef adolf leopold šmilauer

vzpomínky příbuzných

vladimír šmilauer syn, zdeněk kárník vzpomíná: pozoruhodný pedagog

Ještě v 70. letech nebyl soupis pomístních jmen na území České republiky kompletní, a proto Vladimír Šmilauer zadával svým diplomantům stále totéž téma: Pomístní jména v katastru mé rodné obce. Největším přínosem práce byl přímý sběr, který spočíval v chození od chalupy k chalupě a ve vyhledávání pamětníků. Mnohdy měl student v seznamu informátorů řadu křížků – než práci odevzdal, zemřeli.
Pan profesor dbal na dvě věci: aby studentům nabídl dostatek konzultačních hodin a aby je nijak nezatížil finančně. Po osmdesátce býval větší část roku ve Všenorech na chatě a konzultace tam poskytoval v kteroukoli denní dobu. Napadlo ho, že by studenti ušetřili jízdné a zároveň udělali něco pro své zdraví, kdyby za ním jezdili na kole. Od té doby si každý vzal kolo alespoň do pantografu jako spoluzavadlo a těch pár metrů od nádraží už nějak dojel.
Se svými žáky jednal pan profesor vždy vlídně a zdvořile, všechny oslovoval: pane kolego, paní kolegyně. Občas někoho vyhodil od zkoušky, a potom mu nabídl kávu a přátelsky si s ním popovídal. Tradovala se historka o "věčné" studentce, která po několikerém neúspěchu u pana profesora bědovala, že je z mnoha dětí a rodiče jí nemohou hradit další cestu do Prahy. Zkoušku jí stejně neuznal, zato jí taktním způsobem vnutil 200 Kčs (zhruba cena zpátečního lístku Praha-Košice).
Byl to bezelstný člověk. V poměru k obrovské slovní zásobě, jíž disponoval, projevoval neznalost drsnějších výrazů. Vůbec si toho nebyl vědom a kdykoli zaslechl neznámé slovo, důvěřivě se ptal po jeho významu, např. "Paní kolegyně, prosím vás, mohla byste mi vysvětlit, co to je metoda žaves?" "Žádné velké ... ehm, pane profesore..." Povzbudivě se usmál, udělal si z dlaně kornoutek za uchem a naklonil se blíž. Tomu třetímu slovu prostě nerozuměl. (Tento odstavec potomci souhlasně kontrují s tím, že drsnější výrazy sice v pozdější době nerad používal, ale znal je. Za první světové války si prý v Bosně vysloužil přezdívku "sprostý kaprál" a dále byl zastáncem toho, že čeština má tři zápory, a to: ne, nikoli a hovno. O prostších dívkách měl průpovídku: "Ona je to kráva sice, ale za to krasavice".)
Pana profesora charakterizuje i jeho bezprostřední způsob jednání s dětmi. Stalo se, že diplomantka k němu šla na konzultaci a své dítě nechala na chodbě. Jakmile vešla dovnitř, začalo vřískat. Pan profesor vyběhl ven, v obleku padl na všechny čtyři a rozštěkal se, aniž při tom jakkoli utrpěla jeho důstojnost. Smíchy hýkající stvoření pak odnesl do své pracovny.
Neuměl psát na stroji, ale přesto si všechno psal sám. Čárky a háčky někde přebývaly, jinde chyběly, uprostřed slov zely mezery, jiná se slévala dohromady, papír býval pomuchlán. A přece měl pan profesor ve svých písemnostech úžasný pořádek. Psal na kartičky rozřezané tak, aby se daly skladovat v krabicích od bot. Krabice měl vzorně popsané a roztříděné. Používal desetinné třídění, a chtěl-li něco najít, šel najisto. Papírky byly všelijaké, od průsvitných průklepových až po karton. Krabic bylo mnoho, ani se neví, zdali všechny boty unosil.
Když přemýšlel nebo byl v rozpacích, dával si levou ruku zezadu na hlavu tak, že mu dlaň zakrývala holou lebku a prsty tvořily na čele jakousi ofinku.
Vyznal se i v přírodních vědách, zejména v těch, které lze využít v toponomastice. Lákala ho geologie, studoval morfologické profily a hledal souvislosti mezi podložím a pomístním jménem. Např. jmenuje-li se nějaké pole "Na bukovým", lze očekávat, že tam buky kdysi rostly – a zjistí-li se v těch místech pod povrchem čedičová žíla, hned je o důvod víc pro nejprostší možný výklad jména. Buky samozřejmě rostou leckde, ale čedič mají v oblibě. Pan profesor brojil proti krkolomným a málo pravděpodobným etymologiím, studenty nabádal k střízlivému úsudku a učil je rozlišovat lidovou etymologii od skutečné, zdaleka ne tak poetické. Pole "Na sekyře" se zpravidla nejmenuje podle zapomenuté sekery majitele, ani podle sekernické bitvy o dívku, ale podle tvaru připomínajícího sekeru. Ve výkladech pana profesora bylo vše prosté a přirozené. Nevyslovoval domněnky, svá tvrzení podpíral množstvím dokladů. Jako jednu z významných úloh toponomastiky stanovil zachytit charakteristické rysy slovotvorné soustavy. Trpělivým, dlouhodobým zkoumáním zjistil, že tvoření zeměpisných jmen není zcela shodné s tvořením jmen obecných, že přípony nemají týž význam.
(z medailonu Pavly Loucké pro časopis Vesmír k nedožitým 100. narozeninám)