františek ignác hirsch

vzpomínky příbuzných

vladimír hirsch st. vzpomíná: jelen (německy hirsch) s žehličkou

Koncem 19. století pracovalo v továrně 180 dělníků, z toho ve slévárně 45 slévačů, 30 pomocníků a 8 učňů, v modelárně 1 modelář a 1 učeň. Továrnu řídili otec a syn se dvěma úředníky. Ve výrobním programu byly kromě žehliček také rošty, plotny, dvířka ke kamnům, závaží, stojánky k vánočním stromkům, zámky či ozdobná kování. Vývoz směřoval do celého Rakouska-Uherska, ale také do Rumunska, Bulharska a Ruska.
Roku 1909 byla zahájena výroba strojů pro metalurgický průmysl až do tunové váhy, které se postupně staly nejvýznamnější součástí produkce. Byly to především pérové buchary a stroje na výrobu pilníků, k nimž brzy přibyly také stroje slévárenské. Roku 1914 měl podnik již dvě kuplovny a vznikla i nová formovna. Ve slévárně pracovalo 66 dělníků a 9 učňů, v modelárně bylo 5 modelářů a 2 učni. Během první světové války přešel podnik dočasně na válečnou výrobu a kompletovaly se v něm dělostřelecké náboje, granáty a víčka na miny. V roce 1917 přišla renesance jednoho z prvních výrobků podniku vůbec - cvočků, nyní určených do horských vojenských bot.
Ve 20. letech se pak vrátil k původní produkci, která byla nově rozšířena o náhrobní kříže, tyče k zábradlím, kanalizační mříže, balkonové nosiče, věšáky, stojany na deštníky a hole, činky, kalamáře, těžítka, popelníky či svícny. Z průmyslových strojů se dále vyráběly míchačky a stojanové vrtačky.
Hospodářská krize ve 30. letech i druhá světová válka snížily v továrně počet pracovníků, v době okupace však železárny nemusely vyrábět pro válečné účely. Naopak se dále rozšířila produkce slévárenských zařízení a dodávaly se také mísiče směsí, sušárny na písek, formovací stroje, zařízení čistíren a speciální zachycovače prachu. Pro práci tryskacích zařízení byla zavedena výroba litinové drtě, která se ukázala jako výnosný produkt. Výroba žehliček vlivem konkurence a zaváděním žehliček elektrických značně poklesla, místo nich se začaly vyrábět svěráky.
Po skončení války, kdy počet zaměstnanců činil 86, pokračovala výroba beze změn až do znárodnění, kdy byl podnik svěřen Československým závodům kovodělným a strojírenským v Praze.
(z rozhovoru Roberta Šimka)