jiří vraný

zmíněn ve vzpomínkách

jiří vraný vzpomíná na osobu josefa antonie černohorská - micková - marková: samoživitelka

Po smrti manžela se Pepička živila tím, že zakázkově vyšívala a pletla, pořídila si i pletací stroj. Později jí v živnosti pomáhal bratranec Jiří Vraný, ohlásila se mu lístkem a on ji vodil po Praze, kde se ona moc neorientovala, šli spolu dolů z Národní třídy do dílny, kde vyšívali. Pepička tam vždycky přinesla nějaký vzor a látku a oni na to vyšívali monogramy a další motivy. Několikrát byl Jiří Vraný pověřen, aby hotové zboží vyzvedl, ona si pro něj přijela a odvezla do Mšena k prodeji.

jiří vraný, miroslava vraná - sölchová vzpomíná na osobu antonín černohorský: podnikavý sokol

V mládí odešel Antonín do Prahy učit se kupcem u obchodníka Vincence Josefa Rotta, u kterého do sebe vstřebal vlastenectví a myšlenky, které se později přetavily v podporu Mladočechů. Byla to pro něj perná doba, tři učňové pracovali od rána do pozdního večera a sdíleli podkrovní komůrku.
Během tohoto pobytu se také stal jedním ze zakládajících členů Pražského Sokola. V jeho památníku z roku 1883 byla uveřejněna historka "Zachránění paláce Clam-Gallasova Sokolem Pražským": Za prusko-rakouské války v roce 1866 odešly z Prahy jak vojenské, tak i policejní sbory a bezpečnost ve městě nebyla nijak zajištěna. Tehdy se jednota Sokola dohodla s radnicí, že bude provádět hlídky ve složení jeden měšťan, jeden uniformovaný člen Sokola a jeden člen ozbrojeného měšťanského sboru, také v uniformě. Všichni se scházeli ve strážnici na Staroměstské radnici a jednou tam dostali zprávu, že dav táhne na Clam-Gallasův palác, neboť generál Clam-Gallas byl mezi veliteli vojska, které prohrálo bitvu u Hradce Králové. Pražská obec tehdy požádala Sokoly, aby šli palác hlídat. Skutečně, krátce po příchodu se u něj objevila spousta pražských obyvatel a chtěla ho dobýt. Vystoupili Miroslav Tyrš, Gabriel Žižka a Antonín Černohorský a podařilo se jim přesvědčit lid, aby palác neničil.
Následně si zavedl ve Mšeně obchod smíšeným zbožím a stále byl ve spojení s V. J. Rottem - jednak od něj nakupoval za velkoobchodní ceny a také zde měl úvěr. V krámě pracoval od rána, v létě i až do 8-9 hodin do večera, nejvíce měl tři příručí. Největší tržby byly v neděli, kdy přicházeli nakupovat lidé "z Němec", tedy ze severních samot mšenské farnosti, kde byla většina obyvatelstva německé národnosti. Ženy přicházely s nůšemi, do kterých ukládaly všechno zboží, a muži zase kupovali kosy, srpy a další nářadí, k tomu balíky hřebíků, tabáku, dále cikorku a kávu. Tu pražil sám majitel - v síni byla štoudev s vodou, pro kterou chodila služebná s putnou na zádech. Vedle ní se postavil pražicí stroj – buben, pod kterým se topilo. Jeden učeň jím točil a Antonín občas lopatkou vyndal pár zrnek a dle barvy poznal, kdy byla káva upražená. Tato se také v domě snídala. Z ostatního jídla domácí pán preferoval nudlovou polévku a vařené hovězí maso. K němu měl nejradši cibulovou omáčku, nesměla však být pasírovaná.
Částečně se věnoval i činnosti zemědělské - hlavně pěstoval ve Vrbodole chmel. Ten se nejen přivazoval, ale i stříkal proti škůdcům. A vždy z kraje září se přivezl do domu a ve velké světnici, která byla vlevo od schodů, když se přišlo nahoru, se česal. Okolo stěny byly lavice a na nich seděly ženy, každá měla před sebou vysoký košík, ten postupně plnila a kolik jich načesala, tolik peněz dostala. Chmel měl velmi ostré šlahouny, takže každá měla poškrábané ruce. Na půdě byla sušárna chmele, v těchto místech se jeho vůně držela po celý rok. Párkrát byla cena chmele nízká, ale obvykle se za něj utržilo hodně peněz.
Budeme-li pokračovat v popisu domu, z obytné části stojí za zmínku pokoj, jehož okna vedla na ulici, ten byl tzv. parádním. Byl zde, pro děti zapovězený, skleník a vyzdobený strop - v rozích byly namalovány velké zlaté listy a uprostřed, kde visela lampa, velké barevné květy. Stěžejní však byla užitná část - nalevo ve dvoře byla kůlna se starým landauerem, pak asi 3 nebo 4 sklady (tehdy však magazíny), vždy pečlivě zamčené. Napravo za domem byl chlév, chovalo se asi pět krav a i mléko se prodávalo. Pak byla maštal a v ní pár silných koní, se kterými kočí jezdil na nádraží když dorazilo železo (mj. od akciové společnosti Ferra, která Antonínovi nabídla akcie) nebo jiná velká zásilka. Pro menší balíky jezdili dva učňové s károu. Koňmi se také sváželo obilí - to se mlátilo v pronajaté stodole.
Jak již bylo zmíněno, součástí obchodu byla trafika, ale prodávali se i další neřesti malých i velkých - alkohol a bonbony (aksamitové nebo sladové, uložené ve vysokých skleněných nádobách) - druhé zmíněné vždy dostávala o prázdninách vnoučata, když šla na výlet do lesa.
Posledním předmětem činnosti bylo provozování státní loterie, ve které ponejvíce sázely ženy. Probíhalo to tak, že Antonín vzal plátěný pytlík, zamíchal čísly, která byla na kulatých dřevěných žetonech a řekl: "Tak si, paní, vytáhněte čísla – přeji vám štěstí." Těch se tahalo asi pět a ženám se vždy třásly ruce. Čísla byla zaznamenána na veliký arch, napsala se stvrzenka a vše se posypalo modrozeleným hrubším práškem, aby to rychle schlo. Když byl "tah v lotynce", obdržená čísla učeň vyvěsil do malých okének nad krámem, a to se hned sbíhali lidé – většinou zklamáni, ale několikrát někdo měl terno, tedy tři čísla, za která už bylo dost peněz.
Když se zavřel krám, majitel si přinesl zásuvku s penězi, vysypal je před sebe na stůl a třídil na krejcary, pětníky, šestáky a další. Vše pečlivě zapsal do knihy a uložil do pokladny.
Antonínova povaha byla uzavřená, toužil mít dědice a chování jediného syna ho trápilo. Snad nejvíce měl rád Miladu, a tedy i její osud mu působil starosti. Jeho druhá žena byla stále starostlivá, smutná a snad nikdy se upřímně nezasmála.
Dědictví po Antonínovi
Rada potomků Černohorských se scházela jednou za 1-2 měsíce u Vraných, býval tam nejméně Vladimír a Eduard Kleinschnitz a diskutovalo se. V pozůstalosti byly nějaké cenné papíry, které se nedaly dělit, takže každý zúčastněný získával podíl až po výplatě dividend.
Např. Miroslavě Vrané přineslo dědictví poměrně velký majetek - v akciích a v knížkách - a mohla tedy dětem kupovat spoustu cenností, což třeba Jiřímu v té době pomáhalo s úspěchem u děvčat. O svém jmění si vedla knihu a majetek spravovala samostatně - její manžel rád nakupoval, tu krávu, tu pole - ale na to mu musely stačit jeho vlastní peníze. Tato nepsaná dohoda jim fungovala - Miroslava se nepletla Josefovi do jeho záměrů a on ctil její soukromí.