Tento web Vás žádá o souhlas s používáním souborů cookie, které využívá k vylepšování poskytovaných služeb a k interním analýzám, ale nikoli pro reklamní účely. Vaši volbu bude následně možné kdykoli změnit ve spodní části stránky .
Na úvod

miroslava vraná - sölchová

karta | vývod (předci) | rozrod (potomci)

osobní data

* září 1900
únor 1979
Dosažený věk: 78 let

Pohlaví: žena

rodiče

Otec:
Josef Rudolf Vraný , 26 let
* květen 1874
† březen 1937 | 36 let

Matka:
Miroslava Černohorská - Vraná , 22 let
* červenec 1878
† únor 1950 | 49 let

∞ listopad 1899 [RODINA]

sourozenci

  1. ---

partnerství

Manžel:
Zdeněk Sölch
* květen 1897
† duben 1955

únor 1924 [RODINA]
Ženich: 26 let
Nevěsta: 23 let
Ženich starší o: 3 roky

Ukončení: duben 1955   (úmrtí partnera)
Celkové trvání: 31 let
Počet dětí: 1

další informace

Tyto informace jsou zobrazené pouze přihlášeným uživatelům.

ostatní zdroje

Tyto informace jsou zobrazené pouze přihlášeným uživatelům.

zmíněna ve vzpomínkách

jiří vraný vzpomíná na osobu josef jansa: milostné pletky

Když Pepa žil v podnájmu, jeho matka začala brzy hubovat na jeho bytnou, Annu Kramrovou, že mu vyvařuje, a že se jí vše zdá divné. Ukázalo se, že ta bytná žije s Pepíkem. Později snad Pepa žil s její dcerou. Také se svého času zajímal o Áju Vranou, ale pro ni to nebyl partner na úrovni.

jiří vraný, miroslava vraná - sölchová vzpomíná na osobu milada marie černohorská - kleinschnitzová: vzpomínky synovce a neteře

Milada byla prý v mládí velmi hezká a její otec ji měl velmi rád. Později měla takovou vysokou vznosnou postavu, dost při těle, a nosila, jak bylo tehdy v módě, nějaké kočky kolem krku a klobouky s péry. Její manžel byl ze zatížené rodiny a brzy zemřel v ústavu pro duševně choré. Následně dostávala od rodiny Kleinschnitzovy peníze na výchovu dětí, ale podmínka byla, že se nesmí podruhé provdat. Ke vdově často docházel německy mluvící pan Hofman, pravděpodobně kurátor či poručník dětí, a jeho společnice Gréta. Milada jej vždy velmi chválila, ale neměla ráda tu Grétu. Pan Hofman měl velkoobchod s vínem v Bredovské ulici (Politických vězňů), nedaleko parku. Děti Vraných s matkou ji často navštěvovaly, někdy i v neděli odpoledne, když jejich otec byl v redakci. Šly podél musea nahoru Jungmannovou třídou (Vinohradskou) a podél Seidlova pole. Tam se chvíli zastavily, zvláště v zimě, a dívaly se, jak děti sáňkují a staví sněhuláky.
Její syn Jarča rád dováděl se sestřenicí Ájou Vranou, měli se rádi. Když k nim přišel, tahal ji za copy a honil po bytě. To už jí bylo tak 13-14 let a ona se vždy hihňala, když ji chytl. Matka ji však za to hubovala, že již je velká a že nemá tak vyvádět. Také od něj Vraní měli knížky, hlavně verneovky. Po vypuknutí války brzo narukoval a pak se vyprávělo, že leželi v Haliči v zákopech a že Jarča byl zvědav, jak Rusové vypadají. Vyšel tedy ze zákopu, vyšplhal se na švestku a tu přilétla kulka a zabila ho.

jiří vraný vzpomíná na osobu božena černohorská - jirásková: dohozený ženich ze svatoštěpánského úřadu

Jiráskovi měli pěkný deputátní byt, tři pokoje, Božena se však nikdy upřímně nesmála. Chodila často k Vraným, obyčejně dopoledne, její sestra vařila a ona při kafíčku povídala. Hodně si stěžovala na manžela: "Franci se na mne rozzlobil, že jsem neměla ve skříni ubrousky urovnané dle čísel" či "Franci řekl, že stůl v kuchyni se musí drhnouti rýžákem" nebo "Franci dal pětník na kredenc do kuchyně, aby věděl, jestli služtička nekrade". Jejich Zdeněk byl zavalitý hoch, než narukoval do války chodil do gymnasia a dobře se učil. Po jeho smrti byla matka zoufalá a frekvence návštěv u Vraných se navýšila na denní. Když zařídili vilu ve Stránce, pobývala tam několik neděl. Odtud byla také, když nemohla jíti na malou stranu, na popud dr. Marečka ze Mšena, převezena do Prahy na operaci, po níž zemřela. Božena zanechala poslední vůli, v níž všechen svůj majetek odkázala sestře Miroslavě. Na hotovosti mnoho toho nebylo a u zařízení bytu (pan Jirásek sbíral starožitnosti) zase Josef Vraný manželce radil, aby se rozdělila se svými sourozenci. Aby si vybrala, co by se jí líbilo – a zbytek nechť si vezmou ostatní. Z toho měla posléze Ája Sölchová ve vile na skřínce na likéry sloupkové hodiny, jejichž hodinový stroj se mezitím rozbil. I přes to, že se podělili, tak hlavně Vláďa Černohorský a Eda Kleinschnitzů si stěžovali, že ten nebo ta si vzali lepší věci, více peřin, a mnoho řečí bylo o jídelní kredenci.