miroslava černohorská - vraná

zmíněna ve vzpomínkách

jiří vraný vzpomíná na osobu zděnka anna černohorská - micková: navrátit čest rodiny

Pepiččin otec asi nebyl manžel její matky, tento byl sehnán, aby Zdeňka unikla pomluvám po Mšeně. V roce 1919 byly matka s dcerou vyhnány zpět do Mšena - Pepička se později svěřila, že se panu Mickovi zdálo, že matka je k ničemu - nenaučila se vařit ani hospodařit, nebyla do obchodu, byla nepořádná... Antonín Černohorský je přijal a bydlely nějakou dobu s nimi, než se Pepička vdala a Zdeňka si našla vlastní byt. Tam k ní na léto začala jezdit sestra Miroslava, která si zde dokonce nechala jedno ze svých křesel, takový velký kožený ušák. Zdeňka ve velké míře kouřila zorky, ostatní vzpomínají, že se jednalo o méně kvalitní značku, která "zasmradila" celý prostor.

jiří vraný vzpomíná na osobu božena černohorská - jirásková: dohozený ženich ze svatoštěpánského úřadu

Jiráskovi měli pěkný deputátní byt, tři pokoje, Božena se však nikdy upřímně nesmála. Chodila často k Vraným, obyčejně dopoledne, její sestra vařila a ona při kafíčku povídala. Hodně si stěžovala na manžela: "Franci se na mne rozzlobil, že jsem neměla ve skříni ubrousky urovnané dle čísel" či "Franci řekl, že stůl v kuchyni se musí drhnouti rýžákem" nebo "Franci dal pětník na kredenc do kuchyně, aby věděl, jestli služtička nekrade". Jejich Zdeněk byl zavalitý hoch, než narukoval do války chodil do gymnasia a dobře se učil. Po jeho smrti byla matka zoufalá a frekvence návštěv u Vraných se navýšila na denní. Když zařídili vilu ve Stránce, pobývala tam několik neděl. Odtud byla také, když nemohla jíti na malou stranu, na popud dr. Marečka ze Mšena, převezena do Prahy na operaci, po níž zemřela. Božena zanechala poslední vůli, v níž všechen svůj majetek odkázala sestře Miroslavě. Na hotovosti mnoho toho nebylo a u zařízení bytu (pan Jirásek sbíral starožitnosti) zase Josef Vraný manželce radil, aby se rozdělila se svými sourozenci. Aby si vybrala, co by se jí líbilo – a zbytek nechť si vezmou ostatní. Z toho měla posléze Ája Sölchová ve vile na skřínce na likéry sloupkové hodiny, jejichž hodinový stroj se mezitím rozbil. I přes to, že se podělili, tak hlavně Vláďa Černohorský a Eda Kleinschnitzů si stěžovali, že ten nebo ta si vzali lepší věci, více peřin, a mnoho řečí bylo o jídelní kredenci.

jiří vraný, miroslava vraná - sölchová vzpomíná na osobu antonín černohorský: podnikavý sokol

V mládí odešel Antonín do Prahy učit se kupcem u obchodníka Vincence Josefa Rotta, u kterého do sebe vstřebal vlastenectví a myšlenky, které se později přetavily v podporu Mladočechů. Byla to pro něj perná doba, tři učňové pracovali od rána do pozdního večera a sdíleli podkrovní komůrku.
Během tohoto pobytu se také stal jedním ze zakládajících členů Pražského Sokola. V jeho památníku z roku 1883 byla uveřejněna historka "Zachránění paláce Clam-Gallasova Sokolem Pražským": Za prusko-rakouské války v roce 1866 odešly z Prahy jak vojenské, tak i policejní sbory a bezpečnost ve městě nebyla nijak zajištěna. Tehdy se jednota Sokola dohodla s radnicí, že bude provádět hlídky ve složení jeden měšťan, jeden uniformovaný člen Sokola a jeden člen ozbrojeného měšťanského sboru, také v uniformě. Všichni se scházeli ve strážnici na Staroměstské radnici a jednou tam dostali zprávu, že dav táhne na Clam-Gallasův palác, neboť generál Clam-Gallas byl mezi veliteli vojska, které prohrálo bitvu u Hradce Králové. Pražská obec tehdy požádala Sokoly, aby šli palác hlídat. Skutečně, krátce po příchodu se u něj objevila spousta pražských obyvatel a chtěla ho dobýt. Vystoupili Miroslav Tyrš, Gabriel Žižka a Antonín Černohorský a podařilo se jim přesvědčit lid, aby palác neničil.
Následně si zavedl ve Mšeně obchod smíšeným zbožím a stále byl ve spojení s V. J. Rottem - jednak od něj nakupoval za velkoobchodní ceny a také zde měl úvěr. V krámě pracoval od rána, v létě i až do 8-9 hodin do večera, nejvíce měl tři příručí. Největší tržby byly v neděli, kdy přicházeli nakupovat lidé "z Němec", tedy ze severních samot mšenské farnosti, kde byla většina obyvatelstva německé národnosti. Ženy přicházely s nůšemi, do kterých ukládaly všechno zboží, a muži zase kupovali kosy, srpy a další nářadí, k tomu balíky hřebíků, tabáku, dále cikorku a kávu. Tu pražil sám majitel - v síni byla štoudev s vodou, pro kterou chodila služebná s putnou na zádech. Vedle ní se postavil pražicí stroj – buben, pod kterým se topilo. Jeden učeň jím točil a Antonín občas lopatkou vyndal pár zrnek a dle barvy poznal, kdy byla káva upražená. Tato se také v domě snídala. Z ostatního jídla domácí pán preferoval nudlovou polévku a vařené hovězí maso. K němu měl nejradši cibulovou omáčku, nesměla však být pasírovaná.
Částečně se věnoval i činnosti zemědělské - hlavně pěstoval ve Vrbodole chmel. Ten se nejen přivazoval, ale i stříkal proti škůdcům. A vždy z kraje září se přivezl do domu a ve velké světnici, která byla vlevo od schodů, když se přišlo nahoru, se česal. Okolo stěny byly lavice a na nich seděly ženy, každá měla před sebou vysoký košík, ten postupně plnila a kolik jich načesala, tolik peněz dostala. Chmel měl velmi ostré šlahouny, takže každá měla poškrábané ruce. Na půdě byla sušárna chmele, v těchto místech se jeho vůně držela po celý rok. Párkrát byla cena chmele nízká, ale obvykle se za něj utržilo hodně peněz.
Budeme-li pokračovat v popisu domu, z obytné části stojí za zmínku pokoj, jehož okna vedla na ulici, ten byl tzv. parádním. Byl zde, pro děti zapovězený, skleník a vyzdobený strop - v rozích byly namalovány velké zlaté listy a uprostřed, kde visela lampa, velké barevné květy. Stěžejní však byla užitná část - nalevo ve dvoře byla kůlna se starým landauerem, pak asi 3 nebo 4 sklady (tehdy však magazíny), vždy pečlivě zamčené. Napravo za domem byl chlév, chovalo se asi pět krav a i mléko se prodávalo. Pak byla maštal a v ní pár silných koní, se kterými kočí jezdil na nádraží když dorazilo železo (mj. od akciové společnosti Ferra, která Antonínovi nabídla akcie) nebo jiná velká zásilka. Pro menší balíky jezdili dva učňové s károu. Koňmi se také sváželo obilí - to se mlátilo v pronajaté stodole.
Jak již bylo zmíněno, součástí obchodu byla trafika, ale prodávali se i další neřesti malých i velkých - alkohol a bonbony (aksamitové nebo sladové, uložené ve vysokých skleněných nádobách) - druhé zmíněné vždy dostávala o prázdninách vnoučata, když šla na výlet do lesa.
Posledním předmětem činnosti bylo provozování státní loterie, ve které ponejvíce sázely ženy. Probíhalo to tak, že Antonín vzal plátěný pytlík, zamíchal čísly, která byla na kulatých dřevěných žetonech a řekl: "Tak si, paní, vytáhněte čísla – přeji vám štěstí." Těch se tahalo asi pět a ženám se vždy třásly ruce. Čísla byla zaznamenána na veliký arch, napsala se stvrzenka a vše se posypalo modrozeleným hrubším práškem, aby to rychle schlo. Když byl "tah v lotynce", obdržená čísla učeň vyvěsil do malých okének nad krámem, a to se hned sbíhali lidé – většinou zklamáni, ale několikrát někdo měl terno, tedy tři čísla, za která už bylo dost peněz.
Když se zavřel krám, majitel si přinesl zásuvku s penězi, vysypal je před sebe na stůl a třídil na krejcary, pětníky, šestáky a další. Vše pečlivě zapsal do knihy a uložil do pokladny.
Antonínova povaha byla uzavřená, toužil mít dědice a chování jediného syna ho trápilo. Snad nejvíce měl rád Miladu, a tedy i její osud mu působil starosti. Jeho druhá žena byla stále starostlivá, smutná a snad nikdy se upřímně nezasmála.
Dědictví po Antonínovi
Rada potomků Černohorských se scházela jednou za 1-2 měsíce u Vraných, býval tam nejméně Vladimír a Eduard Kleinschnitz a diskutovalo se. V pozůstalosti byly nějaké cenné papíry, které se nedaly dělit, takže každý zúčastněný získával podíl až po výplatě dividend.
Např. Miroslavě Vrané přineslo dědictví poměrně velký majetek - v akciích a v knížkách - a mohla tedy dětem kupovat spoustu cenností, což třeba Jiřímu v té době pomáhalo s úspěchem u děvčat. O svém jmění si vedla knihu a majetek spravovala samostatně - její manžel rád nakupoval, tu krávu, tu pole - ale na to mu musely stačit jeho vlastní peníze. Tato nepsaná dohoda jim fungovala - Miroslava se nepletla Josefovi do jeho záměrů a on ctil její soukromí.

jiří vraný vzpomíná na osobu josef rudolf vraný: synovy vzpomínky

O pracovních začátcích
Nejprve byl praktikantem na velkostatku Vraný u Loun. Po svatbě najal velkostatek Bohnice, u kterého blízkost Prahy zaručovala odbyt na zemědělské produkty. Narazil zde na staré zkušené harcovníky - jeho společník a tehdejší majitelka jej nakonec připravili o uložený kapitál. Josef Vraný se za vydatné pomoci svého tchána vykoupil z nájmu a přešel jako vrchní správce do Litně, kde se ukázalo, že je šikovný. Zde působil až do doby, než plně přešel na žurnalistickou dráhu.
Léta před první světovou válkou
Dům čp. 275 byl zakoupen jako věno pro sestru Boženu, rodiče si v něm pro sebe vymínili velkou světnici, velkou kuchyň a malou komoru v přízemí. Bydleli však prakticky pouze v kuchyni, a tedy světnici používal Josef na letní dovolenou s rodinou. Zde také jednou přišly na Miroslavu porodní bolesti - švagr, lékař dr. Mareček, tušil, a tak zařídil, že všechny děti šly s jeho ženou na výlet na Kokořín. Nechtělo se malému Pepovi Vranému, vzdoroval, že nikam nepůjde, a po návratu opět plakal a říkal: "Vidíte, já jsem nikam neměl chodit." Tím nastal počátek rozkolu, bratři se k sobě navzájem chovali více jako konkurenti, čím dál více se odcizovali, a jejich rodiny se prakticky přestaly stýkat.
Beletristická tvorba
Začínal jako povídkář, až později se pustil do románů. Příběhy byly psány pro méně náročné venkovské čtenáře a ve snaze o zachování a prosazení tradiční morálky, ale i zásad agrárního hnutí podávaly spíše idealizovaný obraz venkova, ovšem s jeho dobrou znalostí. Když psal, musel mít celý děj v hlavě, poněvadž každé pokračování tvořil ráno v posteli přímo k tisku, bez konceptů a bez velkého čtení - sluha z tiskárny již pravidelně netrpělivě čekal. Po válce, když se jeho hlavní starostí stala politika, spisovatelství zanechal - poslední dílo snad nebylo ani dokončeno.
K pozemkové reformě
Jakožto zastánce selského stavu a češství koncipoval pozemkovou reformu také jako možnost počeštění tehdejších zněmčených území od Liběchova až k hranicím. Byl si vědom toho, že proti silnému německému kapitálu musí stát kapitál český. Proto agitoval u bohatých průmyslníků a různých ředitelů bank a průmyslových podniků a snažil se je přesvědčit ke koupi velkostatků. Ve většině případů byla jeho snaha úspěšná a v letech 1921–1930 bylo díky tomu počeštěno téměř celé severní pohraničí.
Podpora v ústraní
Devizou paní Vrané bylo: "Rodina musí fungovat děj se co děj, v dobrých i špatných chvílích." Věnovala se tím pádem plně domácnosti, bez kuchyně nemohla žít. Nebyla jejím otrokem, vaření ji bavilo a také jí trochu pomáhala služebná Pepi. Vždy všude zdomácněla, vypořádala se i se stěhováním do Prahy, do nezvyklého prostředí velkého města. Nesnažila se nijak proniknout, uvědomovala si, že její maloměstské vzdělání nemůže soupeřit s "paničkami", tak se o to ani nesnažila, ale i tak měla velkou vážnost - nepouštěla se do žádných úvah, se svou vlídnou povahou všechny vyslechla a pokud možno přikývla. Když se jí někdo nelíbil, tak o něm vůbec nemluvila, to byl vrchol její nevůle.
Celkem nikam nechodila, k Vraným docházeli pouze příbuzní. Měla jedinou přítelkyni, vdovu po přednostovi mšenské stanice, snad bývalou spolužačku z měšťanky. Na handlu v pohraničí se naučila velmi dobře mluvit německy, ale s psaním to bylo horší, gramatiku téměř neznala. Doma si občas vzala brýle, sedla si a četla, někdy knihy, ale zejména noviny - oblíbené měla Venkov a Večer, do nichž přispíval manžel a v nichž se jí líbily romány na pokračování. Měla úctu ke vzdělání, nepodceňovala, když se děti učily do školy latinu nebo zeměpis a dějepis, ale upřednostnila rodinný život před rozšiřováním svých vědomostí.
Bulvár na sklonku první republiky
Jednou z forem relaxace pro něj byla návštěva heren - vždy se s manželkou předem dohodl a vyrazil s jistým obnosem, který buď prohrál, nebo rozmnožil. Když však na rodinné dovolené v Monaku konečně podlehl léta trvající srdeční vadě (kvůli které byl např. zproštěn povinnosti narukovat do první světové války), dalo spojení jeho záliby a místa prostor pro fantazii, snad i ukojení závisti, a vznikla historka pro palcové titulky - kterak v kasinu prohrál všechny peníze, pročež se zastřelil. Vzhledem k tomu, že pozůstalí i po jeho smrti spravovali poměrně velký majetek, který byl až roku 1948 zestátněn, a jeho děti byly, jakožto příslušníci buržoazní vrstvy, v 50. letech perzekuováni, těžko říci, co vedlo k tak úspěšnému rozšíření fámy.