vincenc čeněk antonín janatka

vzpomínky příbuzných

josef janatka, marie janatková - černá vzpomíná: vzpomínky na oheň v ústní tradici

(dle praneteře Marie Janatkové - Černé, která vyslechla, jak Josef po letech líčil celou hrůzu jednou večer v Rokycanech)
V červnu 1867 vypukl oheň v nynější Karlově ulici, v 11 hodin dopoledne tam v domě vypaloval pekař Antl šváby, příliš přiložil, chytla střecha, vál silný vítr, roznášel jiskry, chytly okolní domy a oheň se po dřevěných domech s doškovými a šindelovými střechami rozšířil na všechny strany až do Kostelní ulice a na náměstí. V okolí hospody "U Lva" všechno hořelo, ale Čeněk Janatka přišel ke svojí ženě Barušce, že se nemusí bát, u nich že je vše kamenné, i krytina na střeše tvrdá, aby neutíkala z domu, jim že nebezpečí nehrozí. Kolem už vše hořelo. Sám šel ještě na půdu zavřít okenice, byly pobité plechem. V bytě bylo s maminkou pět menších dětí a 11-letý Josef. Nahoru do bytu přiběhl 16-letý Karel a křikl: "Pojď, Pepíku, dolů, okolo všechny chlévy hoří, musíme vyvést dobytek na zahradu." Maminka se bála o syna, chytila ho za kabát, ale kluk se z kabátu vysvlékl a utekl. Čeněk, mající povoznictví a několik párů koní, však zapomněl, že dole v průjezdě stojí fůra naložená petrolejem, kolomazí a dalšími hořlavinami, kterou kočí přivezl předchozí večer, snad z Prahy. Fůra chytla a s ní i dřevěné schody, které vedly až na půdu. Všichni v bytě, i tatínek na půdě, se udusili a uhořeli. Čeněk Janatka mladší si vybral kosti otce z popela a měl je uložené ve skleněné skříňce. Jeho manželka mu je dala po smrti do rakve, a tak se dostaly do rodinné hrobky. Karel i Josef se zachránili a od té doby žili u Marečků na Skaličkách. Když rodina ukládala ohořelé zbytky mrtvých, byla matka, snacha a babička zemřelých, Baruška Marečková, tak zničená, že už ani nedokázala poslední službu mrtvým prokázat, a tak se tohoto úkolu ujala tchyně jejího syna, Alžběta Šimonová ze Mšena čp. 168. Sbírali shořelé části těl do prostěradel a ta teprve uložili do rakví.